872



















915











921













935



















955























995


















1002

















1039


















1040


































1085
















1099





























1130















1158





































1191


























1197















1241
















1249





















1260













1278



















 

Tu se počíná historie Přemyslovského rodu, rodu který stanul na prahu vznikajícího českého státu a který se o jeho vznik nemalou měrou zasloužil. Česká kotlina byla po příchodu Slovanů v 6. století rozdělena mezi několik lokálních knížat. Obrat nastal až někdy v 9. - 10. století, kdy dochází k sjednocování těchto území pod vliv středočeského knížectví.
   De facto prvním nám blíže známým "potomkem z rodu Přemyslova", který začal významněji tvořit Přemyslovskou doménu byl Bořivoj, ten si již za vlády získal jakési výlučné postavení. Dopomohli mu k tomu zajisté styky s Velkomoravským Svatoplukem, jeho pokřtění a snaha o christianizaci zbudováním kostela sv. Klimenta na Levém Hradci a Panny Marie na Pražském hradišti, kam přenesl své sídlo, přihlásil se tak vlastně k vznikající tradici křesťanských panovníků v "nové" Evropě. Po jeho smrti převzal vládu nad nezletilými potomky Spytihněvem a Vratislavem právě Svatopluk, připojující Čechy k Moravské říši. Když roku 894 zemřel připadly Čechy do držení Spytihněvovi, který využil nesnází v nichž se Velká Morava ocitala, okamžitě se od ní odtrhl a v Řezně roku 895 poddal bavorskému vévodovi Arnulfovi. Velkomoravský kníže Mojmír II. na to odpověděl vojenskou výpravou, ovšem bez výsledku. Spytihněv tak o 180° otočil politiku svého otce od východu k západu. To nalinkovalo vývoj Čech na další řadu let. Patrně on jako první začal s vytvářením promyšlené soustavy opevněných hradišť (Mělník, Stará Boleslav, Tetín, Libušín, Lštění). Hlavním posláním takto budovaných hradů nebylo jen bránit určitá území, ale také tato území spravovat. Počínaje Spytihněvem začali tedy "Čechové", po vzoru uspořádání Velké Moravy, vytvářet vlastní stát, nejprve ve středočeském knížectví, odkud poté svá panství dále rozšiřovali. Jejich postavení nebylo snadné, podobné státní útvary vznikali i na jiných místech, zejména v severozápadních Čechách pod správou Luticů. Roku 915 Spytihněv umírá a vládcem se stává jeho tehdy asi osmnáctiletý bratr Vratislav, manžel legendární Drahomíry. O jeho životě mnoho nevíme. Údajně vedl války s maďary, s největší pravděpodobností se zde však jedná o kronikářskou chybu. Jeho smrt datována na 13. únor 921 odstartovala v českých dějinách jedno z nejznámějších období vůbec.
   Vratislavův nejstarší syn Václav měl v té době něco okolo třinácti let a nebyl schopný plně vládnout. Sešlí sněm proto ustanovil až do Václavovi dospělosti regentskou vládu jeho matky Drahomíry. Václav se tedy údajně dál poklidně věnoval vzdělání na Budči. Mezi tím však docházelo k četným konfliktům panující Drahomíry s ne bezvlivnou Ludmilou. Drahomíra se rozhodla pro radikální řešení, nechala Ludmilu 15. září 921 na Tetíně dvěma svými bojovníky Tunnou a Gamonem zavraždit. Tento čin se u Václava logicky shledal s nepochopením. Po svém, možná i "hlučném", nástupu na trůn roku 924/5 okamžitě Drahomíru poslal do vyhnanství. Mladý panovník počal se svou politikou snahy o posílení postoje Čech v kontextu střední Evropy. Obratnost na poli vyjednávání prokázal v roce 929 kdy do země vpadl saský král Jindřich I. postupně přebírající vůdčí postavení v oblasti bývalé Východofrancké říše (921 podřízení bavorského vévody Arnulfa). Václav s ním za cenu placení "daně z míru" (tributum pacis) uzavřel spojenectví, stvrzené na říšském sněmu v Quendliburku. Tam také od krále získal jako projev "přátelství" rámě svatého Víta, na jehož počest nechal na Pražském hradě vystavět kostel jemu zasvěcený. Václavova v jistých ohledech možná nadějná prosasko církevní vláda se střetla s odporem předáků, kterým se nově zaváděné pořádky zdáli jako nežádoucí příkoří a byla předčasně ukončena. Stalo se tak 28. září 935 ve Staré Boleslavi, kde spolu s bratrem Boleslavem oslavoval kníže křtiny. Není stoprocentně jisté zda šlo o předem připravenou akci pod přímým vedením právě Boleslava, ale z dalšího jeho počínání to lze logicky vydedukovat.
   Ihned po vraždě zlikvidovala Boleslavova družina veškeré přátele a stoupence zemřelého Václava a zajistit Pražský hrad k novému nastolení, nebyl ušetřen nikdo. Ti ostatní se okamžitě rozjeli za novým vládcem, z obavy o vlastní krk, vzdát mu hold. Před Boleslavem nebyl nikdo v bezpečí. Své ambice zaměřené na sjednocení a vybudování "nového" státu projevoval zejména na úkor ostatních českých knížectví. Na místech starých dobytých hradišť nechal zbudovat nové přemyslovské hrady s rozsáhlou výstavbou kostelů. Rozvoj obchodu (zejména dálkového obchodu s otroky, který byl zdrojem nemalých zisků) a placení pravidelných "daní z míru" měla zajistit ražba mincí- tzv. stříbrných denárů. Avšak i přes tyto opatření nemohl přísun státní pokladně stačit. Boleslav tedy zahájil tzv. kořistnou etapu Čech.
   Čtrnáct let válčil s Otou I., nástupcem Jindřicha I., ten byl však pro českého knížete příliš tuhým soupeřem, obrátil proto svoji pozornost k východu, získal část Moravy s Povážím, Slezsko a Krakovsko. Roku 955 podpořil svého bývalého rivala Otu I. v bitvě na Lešském poli, kde bylo poraženo maďarské vojsko. V tomto expanzivním trendu pokračoval i Boleslav II. nastupující po svém otci v roce 972. Rok poté vyvrcholila dlouholetá snaha českých knížat o vybudování biskupství v Praze, to se tak stalo podřízené místo řezenskému biskupství arcibiskupství až v daleké Mohuči. Avšak závěr Boleslavovi vlády počal přinášet nemilý obrat.
   Papežským dvorem neustále zaznívaly výkřiky druhého pražského biskupa Vojtěcha z rodu mocných Slavníkovců, jehož stížnosti na nedodržování křesťanských zásad v Čechách počali být pro Boleslava neúnosné. Není divu, že mezi nimi docházelo k četným rozbrojům. A co víc, Vojtěch uhýbal svým povinnostem a utíkal z udělené diecéze do Říma, což bylo v té době nepřípustné. Církevní synoda svolaná papežem tedy rozhodla, aby se Vojtěch vrátil k úřadu, ten tak učinil, ale vynutil si potvrzení, že bude moci "neřádné" Čechy napravovat- rušit manželství mezi příbuznými, stavět kostely a především vybírat desátky. Dlouho ale nevydržel, poté co se ostře nepohodl s příslušníky rodu Vršovců, kteří chtěli uplatnit pohanské právo popravením cizoložnice opět svůj úděl opustil a 23. dubna 997 zemřel při misijní cestě do Pruska. Tato zdánlivě hloupá hádka však měla tragičtější dopad. Vršovci nehodlali Vojtěchovu "troufalost" nechat jen tak bez odezvi, vyhlásili proto nad jeho příbuznými krevní mstu, v barbarské Evropě celkem běžnou věc. Boleslav v této věci udělal jasnou chybu, zaneprázdněný a oslabený nedokázal vykonání krevní msty předejít, jak bylo, v zájmu míru země, jeho povinností. Vršovci tedy 28. září 995 získali Libici, sídlo Slavníkovců, a všechny přítomné vyvraždili. "Libická tragédie" byla považována za konec dlouholetého sjednocovacího procesu, kdy po pádu druhého nejmocnějšího rodu v Čechách nabyli plné moci Přemyslovská knížata, ale tak to pravděpodobně nebylo. Slavníkovci byli jen pouhými místodržícími Přemyslovců, nikoliv jejich protiváhou a tento jejich smutný konec nebyl ničím neobviklým, krevní msty byly běžně praktikovány, pouze o nich nemáme tolik zpráv.
   Na přelomu tisíciletí začal Polský stát pod vedením Boleslava I. z rodu Piastovců nabývat na síle a jako skála bránil Přemyslovcům v expanzích. Stejné to bylo i s Uhrami v čele s Arpádovci. Do své smrti roku 999 přišel Boleslav II. prakticky o všechna mimočeská území, přišel tak o hlavní přísun zdrojů. Čechy byly nucené ukončit výboje a přetransformovat základy státu. Začalo se tak ale dít až po překonání krize. Možnost upevnění knížecí vlády ochromovaly neustálé rozepře mezi Boleslavovými syny Boleslavem III., Jaromírem a Oldřichem. Boleslav, aby se udržel u moci, nahrazoval svou neschopnost krutostí, oba bratři před ním uprchli do zahraničí, ale pro české předáky byla jeho politika nepřijatelná a proto ho roku 1002 svrhli a na knížecí stolec dosadili Vladivoje, polského příbuzného Přemyslovců. Tento neschopný opilec, který jako první přijal České země v léno od římského panovníka, zemřel již po osmi měsících panování. Trůnu se na necelé dva měsíce zmocnil opět Boleslav III., záhy však dobyli Moravu a Čechy Poláci pod vedením Boleslava I. Chrabrého. Polský panovník však nedokázal upevnit své postavení v zemi a byl hned roku 1004 Jaromírem vytlačen  za vydatné podpory římského krále Jindřicha II. jemuž Jaromír na oplátku přislíbil věrnost. Roku 1012 se vlády opět zmocnil Oldřich a začal v "zesláblých" Čechách znovu upevňovat knížecí moc. Roku 1019 nebo 1020 dobyl zpět na Polácích Moravu a svěřil ji svému synu Břetislavovi, zrozeného nelegitimním svazkem se selkou Boženou. Když na podzim 1034 zemřel, byl Břetislav ve vyhnanství, čeští páni se proto rozpomněli na vězněného Jaromíra, který byl v té době již prakticky bezmocným slepcem a jeho návrat byl tedy spíše jen prázdným gestem, bez šance na jakoukoliv dlouhodobou vládu. Hned poté co se na začátku příštího roku objevil v Praze Břetislav, Jaromír v jeho prospěch dobrovolně rezignoval.
   S Břetislavovým nástupem se "smůla" počala vytrácet, kolo štěstěny se dílčími událostmi otáčelo od dosavadně silného a velmi konkurujícího Polska směrem k jeho sousedům. Začátkem roku 1039 Břetislav otevřeně vystoupil s přípravami na válku. Stále živé vzpomínky a vidina lákavé kořisti bojový duch Čechů jen povzbudila, císař chovající k polské dynastii jistý odpor jen tiše mlčel. Koncem června Břetislav skutečně napadl Slezsko a pokračoval dále do Polska. Téměř nikým neřízená obrana nemohla česká vojska, kterým se vzdával jeden hrad za druhým, zastavit. Po měsíčním plenění dosáhla armáda Hnězdna, církevní metropole Polska, kde konečně dostál Břetislav svého skrytého cíle. Nechal vyzvednou z hnězdenské katedrály ostatky svatého Vojtěcha, českého patrona a nechal je převést do Prahy. K jeho "usmíření" současně vyhlásil nad hrobem soubor zákonů (tzv. Břetislavova dekreta), jimiž se měli Čechové řídit. V druhé půli srpna se vrátilo vojsko triumfálně do bran města Prahy.
   Opojné vítězství však bylo přerušeno zlobou nového římského krále Jindřicha III., který se ve svůj vlastní prospěch snažil udržovat mezi východními zeměmi rovnoměrný poměr sil. Do Čech vpadl příštího roku v srpnu, Břetislav využil pradávné výhody Českých obránců, totiž mohutného prstence hor a lesů podél hranic a přepadl neočekávaně Jindřicha v jednom z průsmyků u vsi Brůdek (22 - 23. srpna 1040). Avšak vojska zaútočila i dalšího roku, tentokrát si dokázala proklestit cestu až před Prahu, kam dorazila 8. září. Čeští předáci začali Břetislava postupně opouštět a přebíhat do nepřátelského tábora, za takové situace mu nezbývalo nic než kapitulovat. Zavázal se k náhradě polské kořisti, pomoci v boji proti Uhrám a dalším dílčím ústupkům.
  Nakonec se z bývalého vzdorovatele stal kýžený spojenec. Břetislav se po uklidnění a smíření s předáky opět pustil do upevňování Českého státu, který se stále cítil po krizi z minulých let nestabilní. Návrat ke kořistným praktikám získávání prostředků nebyl již dlouhou dobu možný, a proto se pozornost musela přetransformovat do nitra státu. Začal vznikat tzv. beneficiární řád, postavený na pravidelně odevzdávaných dávkách, břemenech, službách apod. Základem toho byla hustá síť správních hradů, zajišťující fungující úřednický aparát dohlížející na dodržování těchto povinností. Správní hrady byly budovány již za časů Boleslava I., ale k jejich plnému využití došlo až v 11. století.
   Dalším význačným odkazem, který Břetislav zanechal svým potomkům byl tzv. seniorátní řád. Tušil, že před jeho dosti rozsáhlým potomstvem vyvstane problém posloupnosti panovníků, což by mohlo vést k opětovným rozepřím příbuzných Přemyslovců. Aby tomu předešel, ustavil, že nastoleným "knížetem Čechů" se vždy může stát jen nejstarší z rodové linie. Nový zákon byl použit již po jeho smrti (1055), kdy na trůn nastoupil Spytihněv II. Ten chtěl oslabit moc moravských údělníků a pevněji připoutat moravská knížectví přímo pod svou nadvládu, ovšem krom uvěznění několika předáků ničeho většího nedosáhl, jelikož zemřel po pouhých šesti letech vlády.
   Vystřídán byl mladším bratrem Vratislavem II., panovníkem velmi významným. Jako první Přemyslovec vytvořil novou koncepci státní autority, založené na královské koruně a církevní metropoli. Tímto směrem se ubírala jeho celoživotní politika. Přesídlením na Vyšehrad se vzdal všech knížecích atributů (kamenného stolce na návrší Žiži, hrobu českých patronů, atd.) spojených s Prahou. Snažil se přeměnit starý řád knížectví založený na tradici volby "všech Čechů", což bylo velkým trnem v oku celé řadě předáků. Sám Kosmas, děkan Pražské kapituly, která takovou politikou dostála značného oslabení, se nevyjadřoval o králi Vratislavovi příliš lichotivě opomíjeje téměř veškeré jeho klady. Roku 1085 se mu podařilo dosáhnou, za soustavnou podporu císaře ve vleklém boji s papežství, královského titulu. Přesto si tím v domácím prostředí trvalou podporu nezajistil. Několik málo měsíců před jeho smrtí způsobenou pádem z koně byl přinucen čelit povstání svého syna Břetislava. Pod nátlakem zradil svůj cíl a zřekl se pro své potomky královské hodnosti. Zemřel jako zhrzený a zlomený člověk, jemuž se během několika týdnů zhroutil celý svět, celý životní sen, o kterém věděl, že jej již nikdy nedobude zpět.
   Následovala krátká vláda moravského údělníka Konráda I. Brněnského, přerušená jeho náhlou smrtí. Dřívější "buřič" Břetislav II. se ihned rázně chopil vlády. Důrazně zasáhl proti starým pohanským přežitkům přežívajícím na některých místech až do doby 11. století (!). Přikázal pokácet posvátné stromy, zakázal oběti duchům a pohřbívání mimo hřbitovy. Snahy ostatních rodových linií převážně moravských Přemyslovců donutily Břetislava k radikálnímu činu. Aby zabránil jejich nástupu na trůn po své smrti, na úkor nevlastního bratra Bořivoje, nechal mu v dubnu 1099 od císaře udělit zemi v léno. Tím silně otřásl stařešinským zákoníkem. O budoucím knížeti již začala prakticky rozhodovat síla jednotlivých Přemyslovských družin, neboť panovníkem se mohl stát "kterýkoliv, kdo obsadil a udržel Pražský hrad". Břetislavův čin se okusil v praxi hned rok poté, kdy byl na svém loveckém sídle ve Zbečně Břetislav II. zavražděn a Bořivoj II. na knížecí stolec opravdu usedl. Přes uznání větší části českých předáku jeho pozice nebyla lehká. O slovo se hlásil brněnský údělník Oldřich, odvolávající se na svůj věk a tedy právoplatné dědictví. Za podpory německých feudálů vytáhl proti Bořivojovi, jeho výprava se však u Malína nedaleko Kutné Hory rozprchla. Bořivoj toto vítězství nevyužil k upevnění vlastní moci uvnitř rozbouřených Čech a vyčerpával své síly záležitostmi v Polsku. To se mu stalo osudným, po rozbrojích s bratrancem Svatoplukem, olomouckým knížetem doplatil na svou pasivitu a byl jím po prvním neúspěšném pokusu (1105) sesazen (1107). Poté co Svatopluk zemřel (1109) snažil se marně opět dostat k moci. Římský král Jindřich V. dal Bořivoje uvěznit a za českého panovníka uznal Vladislava I.
  Přestože byl jako vládce uznán samotným císařem, kterým byl dokonce pověřen (1114) hodností říšského arcičíšníka, musel o svůj titul na domácí půdě bojovat. Již bez jakéhokoliv ohledu na stařešinský zákon určil za svého nástupce bratra Soběslava I., který po jeho smrti 12. dubna 1125 také skutečně nastoupil a ihned tvrdě zasáhl proti moravským Přemyslovcům. Pobouřený olomoucký kníže Ota neváhal  se stížností až u samého císaře Lothara III. Ten samozřejmě využil příležitosti zasáhnout do dění v Čechách a vytáhl s vojskem proti Praze. Soběslavovi se však v kruté zimě podařilo nedaleko Chlumce v podhůří Krušných hor nepřítele překvapit a zničit jeho předvoj, v bitvě padl i sám Ota. Za takových podmínek nabídl Soběslav císaři mír, který obě strany rády přijaly.
   Roku 1130 Soběslav odhalil protivládní spiknutí, mající za cíl jeho odstranění. Tento v přemyslovských dějinách ne nevídaný čin využil zcela ve svůj prospěch a udělal z něho velkou aféru. Z mnoha "obžalovaných" nechal nakonec popravit jen šest odstrašujících příkladů, čímž svoji moc podtrhl. Nepůsobil ale jen jako soudce a bojovník, kupříkladu z Pražského hradiště učinil kamenný románský hrad. Přesto po jeho smrti (1140) nenastoupil jeho potomek, nýbrž nejstarší syn Vladislava I., Vladislav II. Předáci, kteří při volbě na Vyšehradě hlasovali pro jeho volbu, předpokládali jeho nezkušené mládí a ovladatelnost, kterou by využívali ve svůj prospěch. Nově nastolený se skutečně musel zprvu vyrovnávat s vládychtivostí, rozbroje přerostly dokonce v otevřené povstání, v jehož čele, jako knížecí protikandidát stanul znojemský údělník Konrád. Odboj byl nakonec neúspěšným obléháním Prahy a bitvou u Vysoké poražen. Za jeho vlády se opět naplno rozhořely spory římského císaře s papežstvím. Již jako   Vratislav II., i Vladislav si nenechal tuto příležitost uniknout a soustavnou podporou Fridricha I. Barbarossy vydobyl roku 1158 na svém spojenci královský titul. Ke konci své vlády se však s císařem nepohodl, ten následně odmítl Vladislavovu snahu o zajištění trůnu pro svého syna Bedřicha, ostatně sám ze své zkušenosti věděl, že jakékoliv přísahy velmožů, nemusejí mít po jeho smrti pražádný význam.
  Skutečně poté co roku 1172 Vladislav zemřel určil Barbarossa knížetem Oldřicha, ten se své vlády zřekl ve prospěch Soběslava II., donedávna odstrčeného od obecného dění vězněním na Přimdě. Možná také proto byl nedůvěřivý k valné části nejvyšší aristokracie a často se uchyloval k lidem neurozeného původu, odtud známé přízvisko "selský kníže". Jeho vláda moc úspěšná nebyla, po prohrané válce s rakouským vévodou o Vitorazsko se proti němu postavil jak papež, tak znojemsko - brněnský kníže Konrád Ota. Nakonec byl císařem roku 1178 zbaven trůnu a české léno udělil dříve zapuzenému Bedřichovi. Šlechta, která neměla Soběslava příliš v lásce se raději postavila na stranu císařského chráněnce. Do cesty se mu však postavil neodbytný Konrád. Celá věc skončila až opět u císaře v Řezně. O tomto rozhodčím řízení se vypráví ona populární příhoda, jak císař pro výstrahu všem přítomným nechal síň vyzdobit katovskými sekerami.U valné části historiků se již opustilo od představy, že císař rozdělil České země na dvě samostatná léna podřízená říši, které si pak sokové "spravedlivě" rozdělili. Podle všeho se nic takto významného neudálo, Čechy zkrátka připadly Bedřichovi a Morava opět Konrádovi, ovšem s nadřazeností českého knížete, tak jako tomu bylo doposud.
   Tato situace netrvala dlouho, roku 1189 Bedřich zemřel a Konrád uprázdněné místo nahradil, čímž obě země opět spojil dohromady. Rozvrat v kterém se také jeho přičiněním stát za Bedřicha ocital, začal rychle napravovat, s jeho jménem je spojena zejména tzv. Statuta Konráda II. Oty, soubor zákonů regulující právní poměry v zemi, převážně s účelem zabránit justičním přehmatům. Velkou roly zde hrálo finanční odškodnění, ale pravomocné zůstali i některé staré formy trestů, jako je ukamenování nebo "boží soud". Dalším výrazným posunem byla ustanovení napomáhající vzniku nové pozemkové šlechty, nežijící již z příjmů beneficií (úřadů), nýbrž zisků z držené půdy. Nevládl však příliš dlouho, již roku 1191, kdy pomáhal císaři Jindřichu IV. s obléháním Neapole byl zasažen epidemií, na kterou následně zemřel. Již podle předešlých dohod nastoupil na trůn nejmladší syn Soběslava I. Václav. Jeho vláda byla více méně epizodická. Po pouhých třech měsících se Prahy a kamenného stolce zmocnil Přemysl Otakar I., syn Vladislava II. Zapuzený Václav se samozřejmě nevzdal jen tak, sebral vojsko a Přemysla oblehl, mezitím pražský biskup Jindřich Břetislav, který proti Václavovi intrikoval po celou dobu jeho vlády vyrazil k císaři, kde od něj za příslib 6000 hřiven žádal pro nového knížete pomoc. Ten svolil a ústy císařského zmocněnce sjednal mír. Václav ze strachu před pomstou uprchl ze země. Nakonec byl jeho život stejně ukončen v žaláři Přemyslova švagra markraběte Albrechta.
  Přemysl ihned vstoupil do vysoké politiky, avšak nutno konstatovat, že ne příliš šťastně. Zúčastnil se spiknutí proti císaři Jindřichovi VI., který své odpůrce odhalil a potlačil. V Čechách se rozhodl porušit právo volby "všech Čechů", jednoduše Přemysla zbavil vlády a udělil české léno právě pražskému biskupu Jindřichu Břetislavovi, čímž vznikla velmi neobvyklá situace. Jak knížecí tak i biskupský stolec byl v rukách jediného člověka. V Praze se tento čin shledal s nepochopením, předáci nesouhlasící s nedodržováním jejich práv slibovali Přemyslovi věrnost, když ale jejich vojsko skutečně vytáhlo vstříc postupujícímu Jindřichovi Břetislavovi, jeden po druhém ho začali opouštět. Chuť zrady okusil i Břetislav, když po několika letech úzkostlivé vlády a téměř přátelství s císařem byl, jako je předchůdce před léty, zbaven trůnu. O moc se ihned přihlásil Přemysl, marně, předáci prosadili z obavy po Přemyslově pomstě za předešlou zradu jeho bratra Vladislava Jindřicha (1197). Protože se zesnulým knížetem zemřel zároveň i pražský biskup, odhodlal se k velmi radikálnímu činu, nerespektoval dosud dodržovanou pravomoc císaře udílení investitury a jednoduše ji "svému" biskupu udělil sám. Mezitím se odbytý Přemysl stáhl do ústraní, aby mohl nabrat nové síly k útoku. Udeřil v listopadu téhož roku. Vladislav mu vyjel vstříc a obě vojska se setkala kdesi u Zdic. V předvečer očekávané bitvy vyzval Vladislav Přemysla k dohodě o míru, ten s radostí přijal a podle dohody převzal vládu v Čechách s tím, že bývalý kníže se spokojí s Moravou.
  Přemyslova vláda byla přímo zlomová. Starý beneficiární systém začal uvolňovat prostor pro dědičnou pozemkovou šlechtu. Valnou část své vlády věnoval dění v říši. Ponaučení z neúspěchů z let 1192 až 1193 plně zužitkoval a obratným přeléváním z jednoho tábora do druhého si vysloužil pro sebe, ale i své potomky královský titul, uznaný nakonec jak císařství tak papežstvím. Na rozdíl od dvou předešlých králů propagoval svou hodnost jako pokračování českého knížectví, ve Zlaté bule Sicilské je výslovně psáno, že bude zachována tradice volby všech Čechů, s tím, že takto zvolený zástupce bude vždy v říši uznán (..kdokoliv od nich bude zvolen králem, k nám nebo našim nástupcům přijel a náležitým způsobem odznaky královské přijal..).   Po nejistých diskuzích okolo Přemyslova nástupce získal moc jeho syn Václav. Ten plně pokračoval v otcových šlépějích a upevňoval královskou moc. Za jeho dob dochází k rozkvětu rytířské kultury. Roku 1241 vyrazil se svým vojskem na pomoc proti Mongolskému vpádu vratislavskému knížeti Jindřichovi II. K Lehnici, kde se bitva odehrála, však vojsko nedorazilo, tou dobou bylo asi dva dny odsud. Možná to bylo jeho jediné štěstí, neboť pětinásobná mongolská přesila své protivníky doslova rozmetla. Ačkoli Václavův záměr byl svést bitvu novou, nepřítel se již rozjel za kořistí. Další Václavovu pozornost připoutala situace v Rakousku a Štýrsku, kde hrozilo vymření domácí dynastie Babenberků. Václavovi se podařilo po četných vojenských akcích oženit syna Vladislava s Gertrudou Babenberskou, což mu mělo zajistit případné nároky na zmiňovaná území. Avšak zemřel dřív než mohl uvolněné místo obsadit. Václav přestal další politiku tímto směrem nevyvíjel, neboť ho zaneprázdnilo domácí povstání (1248 - 1249) šlechty, která do svého čela dosadila moravského markraběte Přemysla, mladšího z Václavových synů. Odbojné nálady vřely v Čechách pravděpodobně již delší čas, zejména s vzrůstající královou pasivitou, ale hned po prvním otřesu opět prokázal svou sílu a soudržnost jemu přikloněného tábora. Rychle začal nabývat ztracených pozic, až 5. srpna 1249 dobyl Staré město Pražské a 15. srpna vyhlásil příměří, tím se odboj prakticky rozpadl. Králevic Přemysl vyšel z nezdaru celé kampaně prakticky bez úhony, žaláře obsadili jeho důvěrníci a "našeptávači", jimž předsedaly dva odstrašující případy jakéhosi popraveného Ctibora se synem Jarošem.
   I z příčiny Václava I. se nese 13. století ve znamení změny, vzniká již zmíněná pozemková šlechta, rozšiřují se města, narůstá počet obyvatel, pod tlakem kolonizace ustupují pomezní hvozdy. Objevení stříbrných ložisek okolo Jihlavy v padesátých letech a o něco později v Kutné hoře zajistilo Čechám jedno z prvních míst evropského žebříčku v dobývání této suroviny, dokladem toho je tzv. Jihlavské horní právo. Po Václavově smrti 22. září 1253 převzal korunu jeho vzpurný syn Přemysl Otakar II. V té době již neměla Svatá říše římská takovou moc jako za dob knížecích. Český král se stal jedním z nejmocnějších mužů střední a východní Evropy. Příjem státní pokladnice zajišťovala stále početnější kolonizace a zakládání měst. Ve svých državách vládl pevnou rukou a svými válečnými výpravami zasahoval až v Prusku. Uzemní rozpínavost však směřoval k jihu. Získal Rakouské země, Korutany, Kraňsko a Štýrsko, jež vybojoval na svém dlouholetém nepříteli, uherském králi Bélovi IV., v bitvě u Kressenbrunnu (12. července 1260). Pro upevnění míru, který byl ale i poté porušován, si Přemysl vzal Bélovu vnučku Kunhutu, ta mu v roce 1271, po dlouhé době, kdy nebyl jediný Přemyslův legitimní nástupce, porodila syna Václava. Tehdy se Přemysl ocitá na vrcholu své moci a také proto se uchází o post římského krále. Přes očekávání byl nakonec zvolen relativně slabý Rudolf Habsburský, v němž viděla říšská knížata jen loutku pro jejich mocenské jeviště, na rozdíl od ambiciózního a rázného českého krále. Toto konání Přemysla hluboce urazilo a odmítl zvoleného Rudolfa uznat. Odpor mu, ale nebyl k ničemu platný, neboť musel zároveň čelit povstání šlechty a neměl se tak o koho opřít. Nakonec se chtě nechtě musel vzdát všech mimočeských držav, která tak těžce získával. Po zdánlivém uklidnění domácích poměrů se s hrdostí sobě vlastní opět vrhl do bojů s císařem. Tentokrát však s fatálními následky. Tento neuvážený čin zaplatil roku 1278 v bitvě na Moravském poli životem.
   Protože kralevic Václav byl ještě nezletilý, byla tato situace pro Čechy o to horší, neboť vláda byla svěřena do poručnických rukou Oty V. Toto období charakterizované Smetanovou operou Braniboři v Čechách se stalo symbolem úpadku. Jen zásluhou šlechty byl Václav II. vyplacen z Polského zajetí 15. tisíci hřivnami stříbra a za veliké slávy dopraven do Prahy. Václav se s pomocí Záviše z Falkenštejna příslušníka rodu Vítkovců pustil do obrody zbídačené země, zasáhla proti "zemským škůdcům" a sídlům lapků, kteří v nechráněné zemi hospodařili. Nakonec i Záviš, jemuž pohyb v okolí královského trůnu začal stoupat do hlavy doplatil na moci chtivost sebe a svých příbuzných, byl uvězněn a roku 1290 před zdmi hradu Hluboké popraven.
  Počáteční krize byla relativně rychle zažehnána, Kutná hora vydávala stále více stříbra, čímž byly veškeré nedostatky zaplaceny. Český panovník se opět stával mocným a Čechy prosperujícím královstvím. Dokonce natolik, že byla Václavovi po vymření Piastovců nabídnuta polská koruna a pro jeho syna po vymření Arpádovců Václava III. koruna Uherská. Přemyslovci tak drželi ve svých rukách tři největší říše východní i střední Evropy. Tato situace však netrvala dlouho. Takto silný soused znepokojoval na jihu usazené Habsburky i samotného papeže, v jejich zájmu bylo Přemyslovce co možná nejvíce oslabit. Události v Uhrách donutili Václava III., tam korunovaného jako Vladislava V. vrátit se do Čech, kde následovně král Václav II. čelil nájezdu Albrechta Habsburského proti Kutné hoře, úspěšně, záhy ale oslaben nemocí zemřel. Mladý král Václav III. se pokusil zvrátit situaci a udržet alespoň Polsko. V červenci roku 1306 vytáhl v čele vojska, aby sjednal pořádek. Nedosáhl ani Polských hranic, jelikož byl 4. srpna v děkanském paláci v Olomouci zavražděn. Panující linie Přemyslovců tímto okamžikem vyhasla.


 Novinky
 Stručné dějiny
 Důležitá data
 Panovníci a dynastie
 Doba Přemyslovců
 Vojenství
 Knihy a dokumenty
 Přemyslovská tradice
 O webu

























































































































































































































































































































































































































Majitelem a provozovatelem těchto stránek je Filip Švehla